Dost často ptám se: Kdo náš pravý kat
a kdo náš vskutku věrný přítel pravý,
zda jasný den, jenž bičuje nás v chvat,
či noc, jež stínů závoj snáší tmavý?
Den vraždí shonem; snů svých přeludy
pak straší noc – A nikde zotavení!
Svit prázdno tvoří, stín zas obludy,
a nikde odpovědi, rozřešení.
A mezi oběma a obou míč
se zmítáme, nás dráždí vše a lechtá
a požitek jen, všemohoucí chtíč,
nám vůli deptaje, se vítěz chechtá.
Kde přestal dne, nastává noci trud,
a požitek jen, vítěz, stojí, stojí vzadu
a jemu vše je předsudek a blud,
on vidí triumf v nejstrašnějším pádu.
Na zříceniny našich nadějí
jak mor na rozvaliny měst si sedá,
pak výtek zahrne nás závějí,
pak achatový pohár Smrti zvedá.
Tak Plato snil pod svými platany,
stín, Pascal, kráčel zkvetlým hlohem,
tak den i noc jsou oba katany
té chudé Psychy, opuštěné Bohem.