Je slepý Bůh a hrubých tvarů,
jak s duší pravdu tušící
jej přitesal či v ohně žáru
si ulil člověk věřící,
je síla, jež se valí věky,
jest jako rozvodněné řeky
na brány věčna bušící.
Hne nohou z žuly a vše mlátí,
vše drtí, kácí napořád,
co velcí jsou mu, věštci, svatí?
On svrchovaný soudce, kat,
jak Moloch sedí na svém trůnu,
na žezlo šilhá, na korunu
a oboje by zhltil rád.
Svou drsnou nastavuje ruku
a drze v tvář se šklebí všem,
zří lhostejně v svých dětí muku,
jsa k věštbám proroků všech něm.
Kost hodíte mu dneska s výše,
ji ohlodá, zpět vrhne v pýše
tím nespokojen bachšišem.
Však sílu má a ta jej nese,
tou vítěz dlouhých bez řečí.
Ač nedohledný k hvězdám pne se,
svých vlastních padne do léčí.
Duch aristokrat nad ním vstane,
pak teprv jemu život vzplane,
jenž jej i lidstvo vyléčí.