Já poprv v Petöfim jej poznal jsem,
pak v skutečnosti zřel jej na poušti
a ptal se: je to okno, odkud v zem
své bájné divy nebe propouští?
A naposled jsem stih jej v srdci svém:
má píseň pěla, ptáče ve houští,
co fantastické obrazy se nesly
jak vichřicí kol duhovými vesly.
Ó čisté vidiny vy z edenu,
jste oas duše klidné zrcadlení?
vy žehy rubínových plamenů
v slz opálů a v ametystů snění,
ó sladké zjevy, jak vás vzpomenu,
hned jak bych slyšel zdáli temné hřmění;
vím, život máte svůj, duch po něm prahne,
však smrtelné jej oko neobsáhne.