„Kdo pronikne hloub tvojí ničemností,
ó ženo! hnus a vztek se ve mně budí;
tys mohla k netvora se tulit hrudi
a zhrdnout polobohem! Moje kosti
mráz probíhá! – Co síla, co mé ctnosti?
Ó jak jsou bozi ve své slávě chudí!
Zpět v prach a bláto, nebo Olymp nudí,
za zvěří šla jsi v svojí šílenosti!“
Tak zuřil, jeho duše jak noc tmavá. –
V tom sluje u vchodu se kmitl stín,
zved’ skráň – tam stála v lesku svojí krásy.
A její tvář tak drze vyzývavá,
a nahé prsy – a juž strh’ ji v klín,
a v pláči líbal tvář jí, šíj a vlasy.