„My jsme ten řetěz neustálý, jenž z věků tmy se k světlu valí, v němž hvězdy věčnou září vzplály. My jsme ta nebes mléčná střída,
jež edenu prah lidstvu hlídá a v jejímž valném, lesklém moři svou září každé slunce hoří. Kde první z nich, kde poslední?
Od západu až k poledni, od břehu moře k poušti lemu my vládnem světu veškerému. My ocean jsme beze hrází,
jenž perly na břeh lidstvu hází a jehož víry, jehož vlny jsou nejhrůznějších divů plny, a jehož bouře, v svět když spějí,
žár vzdoru vznítí, trůny chvějí. My u Dodony lidstva kněží, jimž příroda se jeví širá, my řada sfing jsme, která střeží
chrám mysterií všehomíra. My zlatý prut jsme Arona, dnem každým na němž květy nové se v nové kráse rozvily.
Nového lásky zákona ve světle, práci myšlénkové jsme proroci a Sybilly. Kdys námi spadne opona,
jež kolem tváře boha kane, kdys námi pravda bájí vzplane, myšlénkou symbol k žití vstane! Ó duchu lidský, svatý Grale,
ó symbole! ó mysterium! nás odchoval jsi k svojí chvále, ty nad nektar i nad opium číš divů svých nám skláníš k retu
a tak pro život jiných světů si odchováváš lidstvo nové, kde každý bratru bratrem slove! Ó skloň se, posvěť září svojí
ret básníka i myslitele, by paprsky tvé na svém čele ved’ lidstvo k vody živé zdroji. Ó skloň se, ve nadšení svatém,
povznášej k práci štětec s dlátem, sám rukou svou bij v zlato strun, a jitro vzplane, půlnoc mine, ve chrámu tvého kobce stinné
si člověk vítěz odpočine a směle vstoupí na svůj trůn!“
Cookies on Poetry Cove