To on, u nové doby prahu jenž stojí s povznešeným čelem, myšlénkou svítí na svou dráhu, by sám byl sobě spasitelem.
Smrt shltí jej – však věčný kruh se dále, dále rychle snuje, nechť zemře člověk, lidský duch nad oceanem času pluje,
a v práci, v boji snů a muk, kde ustál praděd, začne vnuk. Ta práce ducha neustane, až božství žár mu na skráň skane
a v srdce míru čarozvuk! V té knize, již tvá ruka třímá, všech snů a záhad kouzlo dřímá. Hle, skvosty božských snů a tuch,
jak hvězdy nebem v tvorčí chvíli, se v básně věštců rozlétly! Ty vstaň a kouzlem věčné síly, již v ňádra tvoje vložil bůh,
jich symbol pravdou vysvětli! Hle, lidský duch, toť Gral ten svatý, v něm síla, která tvoří divy, jím v světě plamen božství živý
plá věčně láskou věčnou vzňatý. Duch lidský, toť ten drahokam, jenž pad’ z koruny Satanovy v té době, kdy byl v nebi ještě,
pro který bůh s anděly sám šel v zápas ohnivého deště, ten zápas, který věčně nový ve srdcích lidských zuří dál.
Duch lidský, toť ten svatý Gral, toť z diamantů míska svatá, kam ronila se boha krev, již andělé na křídla zlatá
kdys chytili; v něm božství zjev se míhá víc než v žhavém keři, jejž pochopí, kdo pouze věří. On nesmrtelný sám si volí
své bdělé strážce z lidských synů, jak pták usedne na strom v poli a jako dívka v stromu stínu; na chudou chýši let svůj snese
a pokyne a svět se třese, a umělci a básníci jsou všichni jeho dědici! Když srdce lidské teskně bije,
on vlívá v ně zas nadšení, podá mu číši poesie a života chléb – umění. Kdo umí pojmout jeho divy,
nepozná smrti věčně živý, na jeho božství oltáři a slávy jeho ve koruně jak skvostný démant zazáří.
Ať žaly svoje svěřil struně, anebo barev pestrých nachu, ať myšlénce neb dláta vzmachu, kdo ve dnech zlatých svého mládí
svou duši k letu rozepjal, jde světem jako Parcival, vždy za ním volá, letí, pádí, a byť i bloudil, hledal, jednou
přec roušku strhne neprůhlednou a obejme svůj ideal! Těch strážců jeho valná řada dnem každým vrůstá víc a víc,
a každý myslí, touží, bádá se zrakem orla, s vášní lvic, a věčný jejich chorovod chce lidstvu strojit boží hod.
Leč abys věřil slovům mým, by v činy vzrostla tvoje tucha, pojď, opojím tě tajemstvím a otevru ti oko ducha.
Ty uzříš Grala svatou stráž, a souroden jim zajásáš!“ –
Cookies on Poetry Cove