Ó viz ty stráně, viz ty lesy!
šik jeřábů, jenž táhne v jih!
Zajásej v citů sporé směsi
a v nových ožij nadějích!
Sni za dne v lesů tklivé šeři,
čti v noci z hvězdných nebes run,
a duch, jenž křídlem věčnost měří,
nám zahlaholí z tvojich strun!
Tu poznáš, kam tvá vkročí noha,
že všecko jednou žije láskou,
že příroda jest valnou maskou,
kterou se kmitá oko boha,
a tuchy tvé a záchvěvy,
že závoje jsou tmavořasné,
z nichž v duše tvojí zoři jasné
tvář jeho se ti objeví!
Viz přírodu a její změny!
Zda vše to není symbolem
té moci, kterou božství jmeny
chce člověk strhnout k sobě blíž,
a kterou lesy hlaholem,
poušť mlčením, noc větry vzývá,
a která všady majíc říš
neznámá v duši tvé se skrývá
a s tebou mluví ve tvém bolu
a s tebou trpí, jásá spolu?
Tys těkal světa prostorem
a vina lidstva odvěká
se slzami i se vzdorem
vznik světla v tvoji duši tlumí,
tys všecko pojal v svoje dumy
a zapomněl jsi – člověka!