Ba i ten nektar poesie,
jenž kdys mne vznášel k nebesům,
když přikloním jej k chorým rtům,
v mé srdce, které teskně bije,
jen vlévá trpkost nových dum.
Ba i ten obraz věčné krásy,
jejž jako modlu v srdce hloubi
jsem vztýčil, nebes růžemi
mne šálí a s mým srdcem hrá si,
ať kmitá zespod dívčí řasy,
ať v písních, sochách Hellady,
ať v nitru mém jak zázrak dřímá,
jej uchvátiti nelze mi!
Zjev snů má náruč obejímá
a ve všem staré záhady.
Tak v divé touze, v němém žalu
se vznáším kolem idealu,
jak noční můra zabloudilá
ku lampě, jejíž rudý svit
jí z dálky sluncem zdá se být.
Ó jak bych jak ten motýl rád
ve plamen věčné krásy pad’;
má píseň by ji velebila
i v sledním stonu duše mroucí!
Leč běda! k světlu proniknouti
se nezdaří mé vůli vroucí;
i omdlévám již dlouhou poutí,
chci tvořit, ale postavy
se v mlze před mnou rozplývají,
jak fantóm noci prchavý.
Mně krása, svět i bůh je bájí,
v snech život hledám, v smrti sen,
z něhož bych nebyl probuzen.
A těžká nuda spárem tupým
mi srdce trhá pomalu,
ku starým bědám nové kupím
a života jhem unavený
se vleku žitím bez proměny,
bez nadšení a zápalu!
A nikde těchy, nikde smíru.
Ó, je-li v tvoji moc to dáno,
ó rozžehni mi nové ráno,
než klesnu v tomto běsném víru.