Ó jaké probuzení děsné!
ó jaká propasť sklamání,
do které duše náhle klesne,
stržena spárem zoufání!
S tvou nicotou tvůj válčí vzdor,
svět, lidé, srdce tobě cizí
a pravdy báje v mlhách mizí,
jak v jiskrách noční meteor!
Tu chytnuv slední, slabý svit,
jenž v unavené duši dřímal,
já přírodu jsem obejímal,
ji k slovu chtěje přinutit.
Já prchal v skrýše, sluje hor,
půl Manfréd a půl Alastor,
jsem s živly válku ved’ a spor!
Když bouře rvala větve stromů,
já smysl hledal v řeči hromu
a ve tišině lesů tklivé
jsem hledal země srdce živé,
by na mém srdci zabušilo
a s jeho sny se v souzvuk slilo.
Ó chvíle blaha, dnové slunní,
kdy každý květ mi dýchal vůni,
kdy lkal jsem v boru šumný ruch:
Ó promluv, pověz, kde tvůj bůh?! –
Leč mlčel bor a luh byl němý;
tu v zármutku jsem klesl k zemi,
mé slzy tekly ručejemi,
já k srdci tisknul kameny
jak Pygmalion ve naději,
že srdce mého plameny
se jiskrou žití rozechvějí;
leč nadarmo: vše bylo hluché.
Teď jako fantóm z říše stínů
se mihám divy přírody,
mé myšlénky jak listí suché
se točí větrem náhody;
bor šumí – lhostejně ho minu,
stráň rozkvetá – já hořem hynu,
ó pověz, kde si odpočinu!