I vzmužím se a pravím k němu:
„Ó zjeve, neptám se, kdo ty jsi,
jenž dlouhou poutí zemdlenému
se v pustém lese v dráhu mísí,
jak Danteovi Virgil kdysi;
leč pohled tvůj tak dojímavý,
tvůj sněžný vous a kadeře
mých obav divý ručej staví
a srdce nutí k důvěře.
Ó, kdybys věděl, noční hosti,
co duše má v svém nitru hostí
snů, žalů, muk a pochybností!
Viz! větru lehké pohnutí
jak střásá k zemi jehly sosen,
květ chudobky, jenž jitrem zrosen,
pták zpěvný se svou perutí,
skal ozvěna i borů kvil,
i motýl, jenž sem zabloudil,
vše má svůj směr, vše má svůj cíl.
Já pouze jak mrtvoly duch
od místa k místu bloudím, těkám;
svých myšlének se vlastních lekám
a spjatý v jejich těsný kruh
přec od nich zas jen spásu čekám.
Co příroda mi, co mé nitro?
Mně z obojího zmizel bůh,
i hvězdná noc i smavé jitro,
jek bouře, srdce tvůrčí duch,
vše lhostejno mi, vše je chladno.
Té číši, která Stvořiteli
kdys padla z ruky v chvíli kleté
a kterou maně světem zvete,
té dohlédnouti nelze na dno,
a povzlet ducha klesá smělý,
když trud a starost kadeř zbělí,
a pouze smrt – tvůj triumf celý!
Byl čas, kdy mladé duše vznět
mně rozdýchal na smavý květ,
co klíčilo ve hrudi děcka;
teď ale prázdný je mi svět
a hnusná jeho moudrost všecka.
Jak Faust bych volal: Vrať mi zpět
ty chvíle prvních roznícení,
kdy lesů šeř a ptáka let
moh’ duši strhnout do nadšení,
kdy proudů řev a ozvěna
jí křídla stkaly plamenná!