Jsa takto v těžké zabrán dumy
mnil jsem, že svadlé listí šumí
mně pod nohou, neb ozvěna
mou chůzí volá zbuzena.
Leč zastaviv spěch svojich kroků,
jsem uzřel starce po svém boku;
šat hnědý jeho údy kryl,
na vysokém a vážném čele,
kam smutek svoje stopy vryl,
mu trůnil věhlas myslitele,
a oka paprsk zářící
trysk’ časem z temných očí směle,
jak orel k slunci letící.
V bělejší vous nad padlý sníh
vlas bílý padal v prstencích.
Šel nejdřív krokem volným za mnou;
já ubíhal mu dlouhou chvíli –
leč stále za mnou noční host;
zda obraznosti hříčkou klamnou
mne přelud vlastních smyslů mýlí?
To chvíle byla, skutečnost
kdy v přeludy se v jedno spojí,
kdy šero vládne v duši tvojí,
kdy s otevřeným okem těla
též duch své oko otevírá,
kdy zlatá jeho peruť smělá
na lem svůj divy ráje sbírá,
kdy mizí prostor, mizí čas,
kdy neznámý a tajný hlas
se probudí a mluví v nás. –