Ó poesie středověku, ty valný dóme sbořený, tvých žalmů slavné ozvěny teď zhasínají v bouřích věků!
Na oltáři tvých popelnic se uložil prach zapomnění, tvé krásy pohár kouzla plný se pouze vyvolencům pění,
jichž počet řídne víc a víc. Ó jaká rozkoš, v tvoje vlny, jak s kolmé skály lesní proud; se divé touze uvrhnout!
Ó jaká rozkoš, úzkou stezku si tvými klestit ruinami, plout nad tvých tůní hlubinami a oslněný mořem blesků,
myšlének zářných drahokamy klást v diadému oslavu lidskému duchu na hlavu! Jak moře jsou tvé epopeje,
jak valné sluje pod zemí, kde visí sloupy stalaktitů a v purpurovém hrají svitu a stínů v nich, že duch se chvěje
a svatou hrůzou oněmí! Se skal se řítí kaskady. Jak černá města z mramoru se týčí tvoje stavby k nebi,
na prahu jejich ve sporu směs mythických se potvor šklebí, jež střehou tvoje zahrady a sloupení a arkády,
kde bájných stromů haluzemi se lesknou stříbrem vodojemy, na spících vlnách záři hvězd. A postavy těch bájných měst
jsou obři duchem, obři paží: však děcka, lásky sladké báje, je růžovými pouty sváží a v divoké je vodí kraje.
Za dobrodružství motýlem se ženou v spěchu opilém a s draky, obry zápasí. Jak často v nocích jsem se ztrácel
v těch pustých drahách bájí těch, a jen mých kroků ohlasy, jen srdce mé mne hnalo v spěch, a poděšený jsem se vracel;
neb zdálo se mi, temný stín že vstává z těchto zřícenin, že na mé čelo peruť skládá a strhnout chce mne v příšer kruh:
mne opouštěla smyslů vláda, hluk divných hlasů zněl mi v sluch, a zdálo se mi, jak by náhle v té poušti vymřelé a zpráhlé
se v srdce mé sám díval bůh...
Cookies on Poetry Cove