Žár červánku se roznítil
a rudé záře aureolou
mně před zrakem pláň pustou, holou,
na konci lesa osvítil,
a temnem borů, šerem lad
své purpurové růže klad
na knihu, s kterou procházíval
jsem lesy, když se večer stmíval.
Hle, světla svého glorií
jak stránky její ovijí!
Jak lehce se jich dotýká,
jak ve svých růžích věčnou slávu
by zvolna klad’ na, svatou hlavu,
na samé čelo básníka!
A duch můj pohnut tichým žalem
svá křídla náhle rozepjal,
spěl v dálku za svým idealem,
jak on by sám byl Parcivalem,
jak čekal by ho s divy všemi
kdes v zaslíbené, svaté zemi,
v svých mysteriích svatý Gral.