O lesů slavné mlčení
mně nejmilejší v jeseni,
když stromy žloutnou nad hlavou
a noha šustí v listí suchém,
a jeřábů šik tichým vzduchem
se v dálku nese mlhavou!
Jak ve snu dříme strom i mech,
svou skolébány vůní tesknou,
jen velké dešťné kapky lesknou
se po narudlých lupenech.
A jestli motýl náhodou,
neb modrá vážka nad vodou
se mihnou v hravém přeletu:
věř, jara lesk i luzný smích
že naposled se loučí v nich.
Vše v zmírání, vše v odkvětu!
A jestli paprsk světla slabý
pronikne stromů korunami:
mha brzy v moře své ho zvábí,
a sám jen svými myšlénkami
jdeš v suchém listí, jehličí,
pustými lesa pěšinami.
A jestli v pustém zadumání
v tvém srdci píseň vyklíčí:
hned nakloní květ v umírání,
jak bledý zvonek modravý,
jenž po snu vesny v probuzení
v den zamlžený, sychravý,
jak slzy v teskném zamyšlení
své lístky pouští do trávy.