DECH HROBU.

Kdys děcko zavedl mne na hřbitov krok těkavý, já vešel a si used beze slov blíž hrobu do trávy.

V tom hrobě po pás hrobník starý stál, já k němu sed, v té chvíli lebku do ruky on vzal, ji za vlas dlouhý zved.

Ji mrštil v trávu a zas kopal v spěch, hnát hodil ven, a druhý, třetí... hrob však v tvář mi dech cos jako těžký sen.

Já vstáti chtěl, však srazil mne ten puch, jenž z hrobu táh, jak přimrazen jsem seděl, ví to Bůh, a jako zajat v snách.

Já hnout se nemoh, a když v posled přec jsem odešel, van z hrobů obklíčil mne jako klec a za mnou stále spěl.

I běžel jsem, až v hájek borovic jsem zvolna kles, však hrobů dech táh za mnou blíž a víc, ba zaleh v spící les.

Ni pryskyřice, ani kvítí kol nezmohly jej, já cítil země dech a mrtvých bol, jak vál mi v obličej.

Já ležel v mechu, západ slunce až do větví šleh’, vždy stále cítil jsem jak mrtvých stráž ten stuchlý hrobů dech.

To odpadání masa od kostí, to tlení a ten puch, tu předzvěst nesmírné té věčnosti, ten v hnití žití ruch.

Snad proto celou drahou životem, včera jak dnes, ten hrobu dech vždy s divým překotem mi každý zkazil ples.

Snad proto v plný pohár veselí, když jsem byl mlád, se zelené mi hvozdy setměly, v číš peluněk mi pad.

Snad proto z ňader dívky, v objetí kde zpit jsem dlel, dech zničení a hrobu, prokletí skrz vůni růží spěl.

Snad proto plný ples mít nemohu, snad proto zřím i v jasnou dívaje se oblohu cos jako skon, zmar, dým.

Snad proto sleduje ta bída zlá mých kroků sled, z té vzpomínky umrlých vůně vlá mi v stáří z mladých let...