Zřel svou dceru na kolébce,
jako květ se smála,
chtěl ji zvěčnit svojím štětcem –
duše se však bála.
Nesmíš, pravil tiše k sobě,
ten květ v kráse prosté
pouze Bohu, pouze tobě
vykvétá a roste.
Zřel svou dceru u oltáře,
jako květ se smála,
chtěl ji zvěčnit svojím štětcem –
duše se však bála.
Nesmíš, pravil tiše k sobě,
nech tu žhavou růži,
pouze bohu ona patří,
pouze svému muži.
Zřel svou dceru ve rubáši,
jako květ se smála,
bledý květ a v koruně mu
slzná perla hrála.
Políbil ji – pak se ohled’...
nikoho kol v síni,
štětec chyt, hlas v duši jasně
zašeptal mu: Nyní!