V han lijavec, v urážek drsných příval,
jež pršely naň stále, odevšad,
až z jeho duše stal se pustý sad,
jejž divý ručej ustavičně zrýval;
v ten celý život, jenž se stále stmíval,
kde každý kámen jemu na skráň pad’,
trn každý ranil, bodl každý had,
on klidně díval se a klidně zpíval.
A sotva úsměv přelet’ jeho tahy.
Co vřava, jež tu hlučí bouřlivě?
to všecko trety, jimž se nepodivil.
Dech poesie blahostný a vlahý
v tom cítil nejvíc, písní poctivě
že svoji ženu a své dítě živil.