Jeť celé lidstvo jak pes na řetěze;
by neutrh’ se v svojí zuřivosti,
je ob čas třeba jedné tučné kosti,
na kterou jeho žravost se pak sveze.
Své jinak brzy překročil by meze
a hýřil, trna nad svou vznešeností,
by v horším pádu vlastní ku lítosti
pak zřel, jak směšno hrát si na vítěze.
Ty na prahu tak dvacátého věku
jsi kost mu hodil vydatnou a tučnou,
ať ohlodá ji, slintá, když ji hryze.
Snad navrátí se opět ke člověku,
svůj pád obrátí v povzlet rukou zručnou,
by duchem stal se v ohvězděné říze!