„Tak všecko svým zval’s, co Řím dáti může; v mém trikliniu kolem spánků růže, snil’s v purpurové tunice. Falernské pil jsi z jedné číše se mnou,
chuť maren okoušel’s i broskví jemnou, melounů, fíků ze Smyrny. Směl’s před národem o polední době mi holdovati, já sňal s hlavy tobě
ve prachu klečícímu tiaru; já v cirk tě ved, mé viděls naumachie, přes nahá dívčí těla od orgie moh’ kráčeti jsi bosonoh.
Při sprchách růží, při potlesku hromu směl’s vidět v aréně, po katadromu, jak chodí slon můj učený; a sedmihlavé Rómy prvním šerem
směl’s těkat se mnou heter, šašků sterem v chatrném plášti zahalen. Z mých dírkovaných stropů celé splavy tě osvěžily voňavek a žhavý
déšť růží, bílých narcisků ti splýval na skráň ve výskotu citer, ve fléten blouznění do zářných jiter, než noci tmavé skanuly.
Já Akté, nejdražší svou otrokyni, ti přenechal ve zrcadlové síni lva svého, s kterým nahý spím; vše viděl’s, slyšel’s, měl, co Róma sluje
a o čem barbar dětem vypravuje na severu jak v pohádkách. Ba ještě víc, já, umělec jenž ryzí, den celý hlasem plným jarní mízy
jsem tobě jedinému pěl. Teď odcházíš, „tě proudy unášejí“, jak básník praví, slané na peřeji, k svým larům tíhneš Arménským.
Nuž, Toridate, vasale a králi, památku vezmi od Nerona z dáli, to nejlepší, co může dát. To nejvzácnější, čím se pyšnit mohu,
na Kapitolu co jsem urval Bohu, v té vezmi zlaté krabičce. Však přísahej, že z duše příliš chtivé tu skřínku, králi, neotevřeš dříve,
až mezi vodou, nebesy; dřív neuzříš, co ona na dně tají v opálech, perlách, které v zlatě hrají, duhovým svitem měsíčným.“
Toridat klek’ a v milou upomínku od Nerona vzal malou, zlatou skřínku, na srdci vlastním odnes ji; slib dodržel; až sám když oceánem
plul k břehům vlasti, teprv prvním ránem ji s hrůzou svatou otevřel. Ach, co jen tají, šperk snad krásy větší, než sama jest? Čím Nero se mu vděčí,
zda vzácný je to amulet? I otvírá, krev jemu v spáncích víří... Zří na dně cos jak šafránové chmýří, pár nitek ležet v safirech.
Co vryto v onyx víčka, čte si v chvatu: „Dar příteli a králi Toridatu z prvního vousu Nerona!“
Cookies on Poetry Cove