Skip to content
1853–1912

Dante Gabriel Rossetti.

Jaroslav Vrchlický

Ta umřela, jež druhdy spěla před ním jak Beatrice strmou cestou k ráji, na svěží luh jej vedla žitím všedním, kde věčné zdroje zpívají a hrají.

Ta umřela, jež první pochopila to nové umění, jež dát chtěl světu, ta, která byla křídla jeho síla a plamen hárající v stálém vznětu.

Ó jistě teď v ní ideál ten svatý, jejž snil, tak čistý, vzdušný stal se tělem, teď jistě šat juž nese hvězdovatý a červánků svit nad průsvitným čelem!

A zamyšlená dnes juž tichá stojí tam na pavlánu nebes, ruce spíná, v svět dívá se, kde mátohy se rojí, kde každá hvězda v mlze uhasíná.

Vstal z těžké dumy a vzal všecky písně, jež druhdy pro ni pěl jen v dobách štěstí, a v rakev, jež se v jizbě tměla přísně, měl sílu obra všecky je tam vnésti.

Na srdce její, které v sladkém tluku vstříc jemu bilo rhytmy mystickými a nyní tiché, mrtvé, beze zvuku, je vložil, ty, jež spletitými rýmy

jak v úlu včely vřely, zněly, pěly umění kouzlem, budoucnost jež zlatí; jí v ledné rty pak polibek vtisk’ vřelý, zamk’ víko a dal mrtvou pochovati.

A dnové šli tak ponuří a šedí, sám se svým štětcem, pérem a svou knihou byl sfingou si, jež nemá odpovědi, žal, balvan sed’ mu v srdce celou tíhou.

A v prsou jeho dva démoni vstali a křídla vzpjali dlouhá, netopýří a v každé ucho cos mu šepotali, jak vítr v listí podzimním když hýří.

Děl první: Draze lásku tu jsi koupil, cit zjitřený, jenž chtěl se obětovat, o nové umění ty svět jsi zloupil, dav k mrtvé ženě živé písně schovat.

Děl druhý: Přepjatá to byla pýcha, se zříci věna velkosti a slávy, ty písně v rakvi její pláčí zticha a vzdechem šumí kolem její hlavy.

Děl první: Proč jsi myslil, žil a bádal, proč vznesl prapor čisté, ryzí krásy, by pavouk svoji síť mu v řasy spřádal? O paprsk božství okrad’s příští časy!

Děl druhý: Klameš se v své resignaci, ty písně tvé jen světice sen ruší, jsou děti mdloby, světskou jsou jen prací, jsou štěrk na křídlech etherické duši.

Děl první: Vstaň, zpět vezmi, co je tvoje! Děl druhý: Splaš jí se srdce tu chmuru, tvůj život lichý jest i jeho boje! Jdi, pomoz jí a jim zas do azuru!

Tak válčilo mu v srdci to i v hlavě, vstal, rozžal lampu a vzal klíče hrobky, pot utřel s čela, půlnoc byla právě, chlad noci kol – jen v ňadrech měl var sopky.

Po stupních dolů kráčel, jen svým stínem provázen, který stále tančil před ním, tu chvíli zmizel jat výklenku klínem, neb lunou vzrost’, jež oknem bleskla jedním.

U rakve stál, klíč otočil a zvolna na stranu sunul těžké víko pádné a v zrak mu bleskla jako výtka bolná tvář vosková a čelo bílé, chladné.

Pod myrty stínem svítilo jak luna. Hle, ruce nad tichými prsy spjaty! ty, pod nimiž se chvěla harfy struna, hle, posud plál tmou snubní prsten zlatý!

A pod ním viděl blány pergamenu a v nich svůj veliký svět myšlénkový; na mrtvém srdci spal jak na kamenu, v sen mrtvé mluvil mystickými slovy.

Sáh’ lačně po něm, plaše, divě chytil ty listy, jež třímaly mrtvé ruce, a zdálo se mu, že to jasně cítil, jak mrtvá drží blány ony prudce.

I začal boj s ní, on, jenž život celý jen růžemi ji zasypával vděčně, co dal jí, násilím vzal, barbar smělý, vždyť bral s tím vše, čím žít moh’ lidstvu věčně!

A dnové zas šli ponuří a šedí, sám se svým štětcem, pérem a svou knihou byl sfingou si, jež nemá odpovědi, žal, balvan v srdce celou sed’ mu tíhou,

ti démoni, již druhdy v ucho jemu jed ctižádosti vlévali a slávy, teď ztichli – ale k reji pekelnému se jiných slétnul démonů rej dravý.

Zřel ony písně, které pěl jen pro ni, banální luzou v prach zdeptané podle, zřel ony písně, jak v dav hluchý zvoní, dým prázdný v nozdry Molochově modle.

Zřel, kterak s písní tou rvou jemu v kusy i její srdce andělské a ryzí a myslil, že to v hrobě cítit musí, jak slina ta v lem padá její řízy.

A nemoh’ více vzíti ony blány a dáti mrtvému je srdci zpátky, za slávu byly světu v pospas dány. Ó že jim nepřál raději sen sladký!

Ó že je vyrval pro ten přelud slávy! I viděl ji zas, kterak v rakvi leží, jak myrta vroubí profil její hlavy, na čelo jako z vosku svůj květ sněží.

Tam, kde plál šerem jejich prsten snubní, tam spáti mohly v nedotknuté kráse, až mrtev sám by věčna nad prohlubní jak v žití kdys jí předčítal je zase!

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
Dante Gabriel Rossetti. · Jaroslav Vrchlický · Poetry Cove