On bloudí sám. Stín noci sotva stačí,
by gigantickou skráň mu halil ve sny;
víc má jich v duši, nežli jícen děsný,
kam bez pohnutí jak stín mrtvý kráčí.
Teď zvolna skládá svoji peruť dračí;
na retu úsměv dávno mrtvé vesny,
zří v hvězd a světů spádný rej a běsný
a stoupá výš, ač odvrací se v pláči.
Teď pohnul rtoma: slyš! „Jdu nyní k ráji,
však co jsem viděl, co jsem s lidstvem cítil,
to z paměti mé nikdo nevyhladí;
vždy peklo život, vždy ráj bude bájí!“
Teď mlčí zas. – Však v duši mojí vznítil
zas osten bolu ztraceného mládí.