Kdys prací znaven, přemýšlením zmdlen
jsem vyšel na břeh moře za město,
zřel člunů řadu přivázaných zde,
a náhodou jsem do jednoho vstoup’,
jenž „Dante“ napsáno měl na přídě.
A gondolier byl jak Charon kmet,
ni slova neřekl a jeli jsme.
Ó sugesce, jež s nesmrtelným jmenem
se pojíš hned – vše setmělo se kol,
břeh zdál se v skály růsti s obou stran,
a oblouk mostu byl jak černá brána
do pekelných se kruhů tratící.
Vše v mlhách kol a vlny kalné byly
a gondolier veslem tepal proud,
jenž zdál se z žluče být a krve, slzí.
Tak byla sugesce má hluboká,
že každou chvíli jsem již očekával
u města Dita valy pochmurné
se známým rudých ohňů signalem
a příšernými zjevy Furií,
a věže města, dlouhou oklikou
kam nazpět jsme se zvolna blížili,
se zdály nasvědčovat mojí tuše.
V tom „Země!“ stařec děl – já leknul se.
„Jak země, země?“ udiven se ptal,
„já čekal peklo“ – s drsným šklebem v tváři
mi odpověděl starý přívozník:
„V tom velký rozdíl, pane, nevidím!“