– „Ó dcery Danaa, zřím vaši pouť a v duchu žehnám jí! Ó vzbuďte se a hleďte naposled kol bedlivým se okem rozhlédnout,
ať celý svět, jenž před vámi tu leží, vám věčnou zaplá v myslech odlikou! Ó vizte v páře kouřící se Nil s vějířem palem k němu skloněných,
za nimiž řady sloupů mohutné kol chrámy tají nesmrtelných bohů, jež Ibis hlídá v druži němých sfing. To všecko v paměť sobě vtiskněte,
v lid jiný přijdete a v jiný kraj; vy vzkřísíte tam znovu starou vlasť, leč bude to, jak z šera vstal by den, jenž vzbouzí nyní k zpěvu ústa má.
Vy s neurvalou silou severu ve tichý sňatek spojte klid a něhu těch lotosů, jež tiše kolébají v svém klínu tady vody posvátné,
však zlaďte vše a v souzvuk zmírněte a z hrobů tmy, jež halí celý Egypt jak mračno půlnoční, vy ku světlu tvář ustaranou vzneste člověka.
Neb světlo život jest a ten jest cíl, ne chmurné přítmí stinných pyramid, kde v ruce s váhou soudu Osiris na duše čeká s pekelnými psy.
Svět nový s novým žitím v žilách vašich, ó děvy, vře – ó spějte vzbudit jej a buďte, čím vás chce mít příroda, dob velkých, divůplných matkami!
A nechť pod násilníka sekerou v hrob skácen bude nejlepší váš květ, přec jedna zbude z vás, v té budou dál žít zkazky staré vlasti ubohé,
jež tiše, líně podřimuje v slunci, o smrti dumá jen a o hrobech cíl všeho v jejich přítmí hledajíc. Však jedna z vás, jež ujde divé řeži,
jsouc synu nové vlasti snoubena rod vzkřísí nový, zářný, vítězný, jak moře volný, mocný jako slunce, jež nehasne!
Cookies on Poetry Cove