Vám, nešťastné vy dcery pravěku, jež bezúspěšné, každé marné snahy, v které se lidský život potácí, jste symbolem se staly, zní můj zpěv.
Zní nesměle, jak jemu ležela by na perutích plíseň zašlých dob; a přece z tmy se hlásí ku světlu, neb osud váš tak těžký, bolestný
si hledá ohlas v křivolaké spleti mé myšlénky, jež dlouho ve ňadrech mi zrála, sněženka jak v závěji. Ó sestry bědné, patřím v minulost
a slyším drsný, spurný, nevlídný hlas tyranický otce Danaa: „Za chotě syny jižních barbarů vy vezměte, neb říše bezpečnosť
i trůnu mého zjevně káže tak!“ A v odpověď váš tichý slyším pláč a zase jeho povel sveřepý: „Vy nechcete? Tož nezbude vám nic,
než opustiti tajně starou vlast a chvatně obeliskům pozdrav dát a řadám sfing u chrámů zamčených, jež střeží tiše věčné tajemství.“
Noc byla, když jste opustivše hrad jak uprchlice spaly na poušti, jež velká, boha otevřená dlaň, se táhla v dálku a již hlídaly
v nádherných posách řady kolosů, za hlavou jichž se nítil červánek jak velký požár! Hvězdy bledly juž, však z vejce tmy se ještě nevyhoup’
Ptha, světlodárce, by porosil svět. Nil svatý zvolna jako spící bůh si oddechoval z hloubi sítin svých svit mroucích nesa ve svém klínu hvězd,
jejž pouze spících krokodilů hlavy jak velké přerývaly ostrovy. Tu jedna z vás, ó dcery Danaa, se vzbudila, jí slabý úsvit dne
na víčka snem zavřená zaťukal. I zvedla hlavu v neurčitý šer, v němž zápasil den mladý s nocí starou: čněl obrovský tu před ní obelisk
pln spletitých a tajůplných čar. U jeho paty dřímal sester sbor a ona sama v divné předtuše zde bdící obrátila plachý zrak
ku hrotu jeho, který náhle rdít se začal, růžemi jak poházen by zaplál nachem jejich líbezným. A v udivení jak patřila výš,
tu plocha obelisku hlazená, po níž se tančit jaly paprsky, se chvěla juž jak deska nástroje, z kterého láká spící duchy v něm,
kdo tónů mistr. Zvuk ten mohutněl a z dálky jemu naslouchala poušť juž vzbuzena.
Cookies on Poetry Cove