Když byl jsem hoch a v snění jsem se hroužil,
tu, co jsem chtěl, po čem jsem práh a toužil,
vše bylo v budoucnosti daleko!
Teď plachtou plnou se juž v přístav chýlím,
a co bych rád a za čím duší pílím,
je zase v minulosti daleko!
A tuším, hrob až nade mnou se sklene,
ty krásné idealy nedosněné
kdes budou u věčnosti daleko!
Couv pohár štěstí, dřív než jsem se napil,
prch motýl lásky, nežli jsem ho lapil,
snět, zlatý plod, jež hostí, – daleko!
Jen práce zbyla, pevný maják v žití,
ta do vln, do tmy svítí, svítí, svítí
s olbřimů nezdolností daleko!