Dál!

Kdo jednou na cimbuří svůj prapor zarazil, má ovšem, nechť bouř zuří, svůj asyl a svůj cíl.

Co počne však, zlá bouře kdy rozmetá mu val v změť ssutin prachu, kouře? Co počne? Musí dál!

Tož líp je nestanouti, vždy k nové další pouti sval za myšlénkou hnouti dál!

S cimbuří svého střílny zří stále v jeden kout a v prostor svojí dílny chřest slyší vlastních pout.

Ó jak se vlna láme o pustá bradla skal! Však skála, vlna klame, chtěj nechtěj, musíš dál.

Nad prostory a časy vstříc slunci pravdy, krásy všech mračen strhnout řasy dál!

Nad pergamen a knihu je sladko klonit zrak, však zřídka s duše tíhu to sejme, s očí mrak.

Co nepostřehne oko, co neuchvátí sval, je skryto přehluboko, ty zatím musíš dál;

sám změtí ker a plamů až do Isidy chrámu, sám bez spasného trámu dál!

Minulost! – Valné moře, je sladká lázeň v něm; víc kosmu na prostoře tě láká hvězdný snem.

Máš proto ruku dvojí, bys každou jinam vzpjal, tu, kde se hvězdy rojí, tu v minula šer dál.

Však plny perel obě vznes lidstvu výš i sobě, v tvář křikni doby zlobě dál!

Jest sfinga věčná člověk a srdce věčná báj, Oidipem byl jsi pověk, nuž odhal jejich taj!

a necítíš-li síly, bys klidný před ní stál, otevři svoje žíly, ať jiný hledá dál.

Snad z krve tvojí proudu nad rozmokvanou hroudu zvěst vstane příštích soudů dál!

Jen nikdy v kroužek malý, ať sluje jakkoliv! Zeď každá výhled halí, kde právě nový div.

Snad bůh se zrodil nový, tys v theoriích spal, tys opíjel se slovy, myšlénka letla dál.

Spí v noci tucha jitra, dnes Manu, Darwin zítra. Spěj, kam hlas volá nitra – dál!

Kde jaký oř se pase, jej osedlej si v ráz! Ať v mraku nebo v jase, nad každou hřímej hráz!

Pros orla, kol jenž letí, by křídlo své ti dal, a v mraků divé změti spěj zvadlým listem dál

a korybantů křikem, již zvou tě eklektikem, spěj, tvojím buď to zvykem, dál!

Snad v posled zoře zlatá ti bleskne do duše a na edenu vrata zahřímáš v předtuše.

Snad sítu Danaidy dno zpevníš, losů král, by z kalu lidské bídy vstal člověk, hnul se dál,

by svor, jenž za ním chřestí, titanskou rozbil pěstí, spěl za fenixem štěstí dál!

Co hranice a kůly? Co žalářů je tma? Máš úmysl a vůli a duch tvůj křídlo má.

Co býlí všedních pudů? Srp – smích máš, bys je zžal, a z předsudků a bludů se vznesl volný dál.

Máš srdce, které cítí, co je to volným býti, máš sílu, jež chce hřmíti dál!

Ó svaté, věčné heslo do srdcí vryté nám! Ó kormidlo, ó veslo, ó blesku, leť vstříc tmám!

Ať padnem! V mračen věnci nám kyne svatý Graal, jsmeť jeho vyvolenci a on nám káže dál!

Zván Idealem kdysi nad námi sluncem visí, syn jeho, chceš-li, ty jsi – dál!