Kryt koží medvědí v střed skalných tesů
spěl člověk pravěku po divém honu,
ve vichrů kvílení a snětí stonu
noc bouřnou trávil v úzkosti a děsu.
Čas minul. Nymfy spěly stínem lesů,
Pan zvedal zvědav hustých snětí clonu
a stromy chvěly se pod deštěm tonů
a mech se třás’ pod dívčí nohou v plesu.
A přešly věky. Tu eremit tajil
se v skalnou sluj a v tísni starých stromů
šat andělů zřel plát a ráj si bájil.
Teď starý hajný – celá poesie! –
zří kouřem dýmky, když jde z lesa domů,
jak slunce žnečkám zlatí nahé šíje.