Čteš verše mé jen jako pěkné básně
a chladně odkládáš i poslední,
jsou dokonalé, zrýmované krásně,
však i to nejkrásnější zevšední.
Že mezi nimi srdce mé se třese
jak postřelený vyděšený pták,
jenž krev poslední v oběť Tobě nese,
to náhle nevidí Tvůj zrak.
Že mezi nimi duše má se svíjí,
tam jásá radost, úpí moje tíž,
že jsou mým žitím jak mou poesií,
to necítíš!
List k listu odkládáš je chladnokrevně,
snad mnohé zůstanou i nečtené,
co blázínek já věřím ještě pevně
na rytmy jejich divě plamenné.
Já věřím, krev, která v nich vře a hárá,
že udeří zas Tvojí do krve,
Ti v srdci vzkřísí všecky divy jara,
jak kdys je četla po prvé!
Já věřím, duše, která v nich se zmítá,
že chytne Tvou, ji vrhne ke mně zpět,
že láska moje v písni mojí skrytá,
Tvé srdce rozžne v nový lásky květ!