Což ale ty víš, co je žití?
Líp ví to chudobka a slez,
jimž slzná rosa v květu svítí,
než řady všech tvých hypotes.
Ba i ten dav s mozolnou dlaní,
s nímž koketuješ ob čas rád,
věř, úsměšku se neubrání
nad ideami – má-li hlad.
Ze sebe dělat osu světa,
hnout poly vlastním malíčkem
jest, brachu, příliš velká meta,
jsi krtkem k ní neb střízlíčkem.
Nuž hrab si dále podle chuti,
přec v posled orlí na peruti,
když vskutku větším býti chceš,
rád, milý brachu, povzlétneš!
A orel, věř, je shovívavý,
víc unes’, tebe snese též,
a vzletí všecky nad soustavy,
nad sylogismů spleť i lež,
nad kritiku, jež v zlobě, v záští
vždy ve mudráckém chodí plášti.
Věř, z tvého jízlivého jedu
v číš mou víc krůpěj neskane,
ty mudruj dál, já svou si vedu,
čím kdo z nás, každý zůstane.
Ti, kdo dnes ještě přísahají
v tvá hesla – budou nevěrní
dřív nežli lonské sněhy ztají –
Co ryzí – vždy jest moderní!