Ctný hidalgo, jenž zbloudil v půdu Gallů,
jenž mohl hrdě bratře! říci lidu,
jenž v stoicismu svoji nesl bídu,
jho králů nesnes’ ani kardinalů.
On „bonhomme“ v zřítelnici Idealu
zřel orlím okem svým a v pevném klidu
svůj kalil verš, jenž ťal vždy v srdce lidu,
jak trpce chutná laur, měl poznat v žalu.
Měl slyšeti, jak bouří chvála davů,
však jinému, když v života stál sklonu,
a jako chleba, stejně ztratil slávu.
Leč rhytmický spád kovových všech zvonů,
jež rozhoupal kdys, vztýčil jeho hlavu,
že s pohrdou šel velký v malých shonu.