Jak poutník zbožný když se chystá k pouti, má písni, vstaň a uvaž sobě k nohoum sandaly, berlu vem a klobouk s škeblí a kráčej pevně k velikému cíli,
viz okem smrtelným a zvěčni strunou tu její zářnou, nesmrtelnou krásu. Stop v slunce péro, v nočních nebes krásu, spěj do Thule a do Ofiru poutí,
rci Apsarasám, Perim, aby strunou ji velebily od hlavy až k nohoum, přec nedojdeš a nedospěješ k cíli – jeť krása její jako perla v škebli.
Ó pozoruj tu duhovitou škebli, jak hraje v slunci barev měníc krásu! Však plavec jí přec nedospěje k cíli, pro ni se nevrh v moře strastnou poutí,
kde děs jej schvátil vrhna jej k svým nohoum, co hřměla propast divou bouře strunou: Cos vyššího mu chvělo touhy strunou, ne škebli, on chtěl perlu míti v škebli!
Tak rovněž já, když k tvým se řítím nohoum, chci něco více nežli pouhou krásu, po těle tvém když sladkou těkám poutí, tvá duše k vyššímu mne vábí cíli.
Vlas, řeka zlata, ňadra, stupně k cíli jsou ovšem, hlas tvůj sladkou zvoní strunou, dech, přes violky když jde vánek poutí, a perly svítí v ústech tvojich škebli,
však duše má dál spěchá, duše krásu zří v očích, zkad se rozlívá až k nohoum. Mech lesní za koberec tvojim nohoum bych dal, by touhou dlouhou cestou k cíli
čas neznavil tě, nestrávil tvou krásu, jež bude věčně znít mé písně strunou; svůj život v tichou proměnil bych škebli, bys perlou snít v něm v dlouhé mohla pouti.
Vpusť v ucha škebli, co mou zvučí strunou, když dojda k cíli klesnu spatřiv krásu po dlouhé pouti mrtev ke tvým nohoum.
Cookies on Poetry Cove