Nad knihou tvojí, srdce srdcí všech,
mi jest, jak v tvou bych hranici se díval
a tys mi přímo ze plamenů zpíval,
div tvář mi neošlehne ohně žeh.
Jak Byron nad tebou stál taje dech
a věrný Trelawney tvé duši kýval,
jak odlétala dýmem v mračen příval,
pták rajský zalétajíc v hvězdný břeh:
Nad hranicí tvé poesie stojím,
ó srdce srdcí, nejryzejší, svaté,
jak v Změny věčné bych se díval taje,
jíž jsme a dýšem, s žárem tvým se pojím,
má duše spolu zažíhá se, plaje,
číš okoušejíc slasti vrchovaté.