„Dík panu podestovi, pánům radním i počestným a milým měštěnínům rodného mého města Prata vzdáti chci za poctu, kterou mi připravili
dnem slavným, dnešním. Let stár osmdesát já Convenevole, nazván da Prato, let šedesát jenž učil v Carpentrasu počátkům mluvnice a rhetoriky,
za básníka dnes byl jsem korunován, byl podán svatý laur mi otci města na radnici. Kypící zvedám pohár a prosím, aby vlídně vyslechnuli
dík starce nad hrobem již stojícího, jenž celý život strávil v poctivosti, dost často v bídě, ale nikdy bez Mus ctné společnosti; který živ byl z dárků
od otců žáků svých a otců města, a vychoval tři celá pokolení, a mezi jehož nejlepšími žáky byl Francesco Petracco Aretinský,
teď jako messer Petrarca znám světu. To velká chlouba v dlouhé žití moje, jež teklo v práci jen a odříkání, a jehož věnem jediné to bylo,
že od mladosti Olympické Musy šly se mnou strmou drahou ku Parnasu, že po dne vedru sladký střely chládek na skráně spocené a pomáhaly
mi napsat onu báseň mnohotvárnou ve sklonu žití, o které já doufám, že přenese mé jméno příštím časům. Tu skladbu připomínat v této chvíli
vám, přátelé, by bylo, tázati se, proč vavřínem jste zdobili mé skráně, té pocty uznavše mne za hodného, jíž přede mnou jen Alberto Mussato
byl účasten ve Padově a žák můj na Kapitolu, jsem v jich kruhu třetím. Tu báseň, kterou v kmetství svém jsem napsal, dny prázdně trávě ve vašem zde středu,
jsem celým skládal žitím, žáčkům svojim myšlénky její vštěpoval, by v krvi jim živá kolovala, k velkým činům je pudíc a z všech k tomu největšímu,
by Svatý Otec v posled uráčil se ten avignonský opustiti pelech a vrátiti se v svatý ovčín Říma, kde věrným pastýřem byl svatý Petr
a druzí po něm až do Babylonské té smutné mezihry, již spískal Satan. Co učil jsem, to za šedesát roků v mých žácích žije, všichni Italové
že matky Romy věrnými jsme syny, a bratry Deciů a Scipionů, rod jeden určen k slávě, a ne k hanbě, a k svobodě, ne barbarům být v podnož.
Můj nejlepší žák Francesco sám stokrát v svých dopisech to po mně opakoval i v sonetech i v eklogách svých napsal a ústně řek’ to králi Robertovi
i Karlu císaři, jenž palatinem jej jmenoval, když navštívil jej v Praze, co nemoh’ chudý mentor quadrivia, ten z Carpentrasu gramatikář starý.
Však sílu měl v své básni předvést Krista se svatým Duchem, Anděle i svaté ku králi Robertovi s hlasnou prosbou, by Romu schvácenou, tu sirou vdovu,
zved’ z prachu, v kterém pohaněna leží, kde ňadra v krev si drásá v hoři, s vlasy štká servanými, v okovech a v pláči své velké syny vzývá dávnověku,
své Bruty, Coclesy a Scipiony, by vstali z hrobů plesnivých a matce šli k pomoci, jíž przní bílou řízu ta nevěstka, o které Dante zpíval,
jež s obrem páří se... Vy rozumíte! Já latinským ji napsal hexametrem, však rýmovaným novějších dle vzorů pro příští čas, ať jednou svědčí za mne.
A jestli tato pramice mi selže, se dostat na břeh dálné budoucnosti přes hřmící moře časů všech i dějů, ten druhý zbude triumf mého žití,
má chlouba největší a moje pýcha: můj nejlepší žák z Arezza, on messer Francesco Petrarca! On, vlasti zdoba a naděje, on, velkých otců našich
jediný znalec, vůdce, mistr duchů, miláček mocných, úžas kardinálův až závist budící, papežů soudce, syn nejsladší Virgila čaroděje
a Cicerona, řečníka a Laury kouzelný pěvec sladký, Avignonu zlá ohněm, sírou trestající metla. Já starý gramatikář, starý básník
ku jeho jménu přivázal jsem svoje, jak malý člun se k velké lodi váže, by líp s ní projel útesy a bradly. A že vám nelžu, nejlépe vám poví
sám Giovanni Colonna, arcibiskup a kardinál, jenž loni pravil ke mně, skrz Prato jeda, když jsem přivítal jej, jak víte s podestou a s pány rady:
„Aj, Convenevole, náš starý mistře, zda nemýlím se, nebyl žákem vaším náš božský Petrarca?“ – To děl tak vlídně a líbezně a lichotivě pro mne,
že nebyl schopen jsem ni slova říci, jen hlavou kývl jsem, co horké slzy mi tekly přes tvář, a já musil mlčky ustoupit stranou, pohnut v hloubi duše.
To největší byl triumf mého žití. Dnes druhý dostavil se. Apollina jste laurem ozdobili skráně kmeta. Dík za tu poctu, podesto i všichni
počestní Prata bodří měštěníni! Já brzy umru, sedí osmdesát let v týle mi, těch nezažene vavřín, ni Petrarcův, a tož vás prosím snažně,
až umru, hbitě dejte o tom zprávu z všech žáků mojich nejlepšímu, jemu, jenž pěvec Afriky a pěvec Laury mne jistě zná, jej poproste mým jménem,
by nápis napsal na hrob kostí mojich, jež unaveny touží k odpočinku; dva verše latinské snad zasloužím si od mistra mistrů. – Slibte mi to, drazí!
To měl jsem na srdci, to chtěl jsem říci, a šťastně řekl, pozvedaje číši na zdraví podesty a pánů z rady a počestných všech Prata měštěnínů
za dnešního dne neobvyklou slávu, za věnec vavřínu, tak pěvcům drahý, já Convenevole, nazván da Prato, Petrarcův učitel a starý básník,
Mus přítel, za vše z duše děkující.“
Cookies on Poetry Cove