Hle, juž se žene jako býk, kterému v nozdru střeček vnik’, jej bodá, hlodá, děsná muka! až plaché zvíře sebou cuká
a v divém cvalu o překot se pustí přes mez, hráz a plot, až pohřbí, kde ční skalný svah, i s pastýřem se v hlubinách.
Juž ztratil smyslů všecku vládu, jak jelen skočil přes ohradu, jej nezřel s královnou král posud, jak v zápasníků řady vběh’,
zář v oku, kletbu na ústech! Však běda! nyní, strastný osud, sok zhlednul jej, skráň plnou chmur, se zvednul, skočil jako tur,
se pustil za ním v běžců tlum, až prachu vír trysk’ k nebesům! Ó hrozná půtko nerovná! Juž zhléd’ je král i královna.
Hle tam, kde kyne socha Hery co zápasení zářný cíl, tam v zmatku nohy, paže stery se svily v jeden kotouč šerý,
se stíhajíce ze všech sil, kdo u cíle by první zbyl. Král darmo máchá žezlem svým a káže přísně konec hrám,
však vášně žehem divokým jsou schváceni, ba Ares sám za nimi stojí velký, nah, na těle prach a krve nach,
a v ruce kopí, divoký je v nové žene útoky. Ó běda, mám svým očím věřit? Ó jak té vášně bezdno změřit!
tvář zahalte, ó hrozný zjev, juž ku obloze tryskla krev; kde zápas – nyní vraždění, kde jásot dřív – tam kvílení,
žen křik a mužů zděšení, a je to divá, lítá řež; ji, zdá se, sami řídí bozi, a v směsi lidé, koní spřež
a oštěpy a štíty, vozy, král mezi nimi jako věž se vzpírá, darmo žezlem hrozí, však v boje příval stržen též
se chytil raněn za otěž a padá smýkán divým koněm, a běsná vřava letí po něm.
Cookies on Poetry Cove