Cos vzduchem chví se... Jen to uhádnout,
jak vyproštění by to ze všech pout,
jak básníkova první šťastná oda,
jak ve všem souzvuk, lahoda a shoda.
Cos vzduchem chví se... V nitru hluboce
to cítím – jsou to lidstva vánoce?
Jak rád bych uvěřil to – krb můj dýchá
a venku meluzina tiše vzdychá.
Jdou nocí andělé... ó, zřím jich sled,
tam hvězdy spád k chaloupce v sněhu slet’,
jednomu děcku smutno na kolébce...
Jak svítí měsíc hedvábně a hebce!
Cos vzduchem chví se... V okně tkadlec mráz
své divy jižních krajů stkává zas,
zřím v palem vějíře a v kapraď jíní,
zřím v krb a hlavou snové táhnou líní.
Znám všecky je. V mou mladost plály kdys...
Ó, hrdých dómů architrav i vlys!
Ó, pyšné sloupy – dnes chatrné zlomky...
ó, zámky větrné! – Dnes z karet domky!
A přece, přece něco zbylo tu,
co svědectvím jest lásky k životu,
co vzduchem chví se, dál se bude chvěti...
Rty modlitbou se třesou po paměti.