To temně hnědé zlato vlasů,
ty oči plny hvězdných jasů,
ten hluboký alt hlasu;
ten dlouhých prstů útvar bílý,
šíj, která lilií se chýlí,
ten vzdušný kročej víly;
ta ňadra tichá spjata těsně,
ten pohled, vlídný pozdrav Vesně,
ten smích zvonící plesně:
Já věru nevím, co to bylo,
co gracií se na mne lilo,
co tak mne okouzlilo?
Zda v sobě každá vnada tichá,
zda celek, v němž se každá smíchá,
tím božským kouzlem dýchá?
Já listy zřel, květ v lesku pláti
a já se musel na plod ptáti;
blah, komu bude zráti!
Však blažší, pouze komu svítí,
kdo s čistou myslí může jíti
kol takového kvítí!