Co srdce cítí, vždycky jest
jen jeho věno vlastní,
dnes můž’ to dotýkat se hvězd
ve nesmrtelné básni,
můž’ v křeči to být zoufalé
jen v letu vysloveno,
vždy v změně času nestálé
to vlastní jeho věno.
Co srdce cítí, démantem
jest v hloubku jeho vryto,
ať třeba je to plachým snem,
nestojí za varyto,
ať třeba je to vzlyk a mžik
pro tebe dítě, ženo!
Co jednou cítí, za vše dík,
to pouze jeho věno.
Co srdce cítí, neumře,
to věčně dál v něm živé,
dál burácí a dál to vře
ve vzdoru, v písni tklivé.
Ba naposled jsi tím jen žil,
co srdcem procítěno;
zdá malý se ti tento cíl?
Leč ten jen tvé jest věno!