Co’s dala mi, to vždy jsi dala ráda,
ať ruka to, jež jako požehnání
se chýlí k mojí unavené skráni,
kde chorých dum se honí mračná stáda.
Ať říza, která s plných prsů padá,
ať prs to sám, jejž neobsáhnu dlaní,
ať pasu pružná vlna, jež se sklání
a vzpíná, snad bouř mého nitra hádá.
Buď požehnána za vše, zvláště ale
za malé nožky, jež tak častokráte
se namahaly pro mne cestou dlouhou.
Buď požehnána za ty nožky malé,
a za ty kolem oušek vlásky zlaté
sny mými a mou nekonečnou touhou!