Že můž kdos v plané ješitnosti
v svém srdci zapřít lepší část,
vše zapomnít, co bylo, v zlosti
v hrob věrné druhy mládí klást;
že může v žluč svou duši hroužit,
a smát se nářku cizích běd,
dar světla božský v prachu ploužit,
své pero namáčeti v jed:
To chápat mohu, jedno pouze
jsem tvrdošijný pochopit,
jak můž pak v otce sladké touze
své dítě v čílko políbit...