Má bába – budiž lehounká jí země,
sbor andělíčků ať jí v nebi zpívá
a hraje, jak si přála, dokud živa
když moje vlásky hladívala jemně –
o lese vyprávěla přetajemně,
kde podivná moc neznámá se skrývá,
jak vejdeš v jeho šero, jež se stmívá,
kdos políček ti dá, až zní to temně.
Má dobrá bábo, často na tvou báji
teď vzpomínám, až přecházejí oči,
co bloudím v české poesie háji.
Neb kdokoli tam s novou knihou vkročí,
ne jedna rána, leč ze všech stran řítí
se na něho ran jako krupobití!