Co krásy do kola ve slunci, hvězdách, luně,
ve dálných prostorech a v slunné hvozdů šeři,
na lánech obilných i v tajemné skal runě,
a teprv na moři, jež darmo oko měří!
Co krásy do kola jest v její zobrazení,
ať barvou, mramorem, ať slovem nebo zpěvem,
co světů báječných a jaké strže snění,
se nechat zmítati jich láskou, vášní, hněvem!
Co krásy do kola jest v lidské vážné tváři,
co v tazích dítěte i ženy luzném vděku,
ký hod a jaký kvas tu kyne samotáři,
kde všecko hovoří svou řečí ku člověku!
Div doby moderní, vším tupě procházeti,
zrak ztratiti i sluch pro světlo, tvary, barvu,
a duši nevidět na ženě, na dítěti,
a v kosmu, v umění jen vlastní vidět larvu!
Div doby moderní, jejž nepochopí jistě
to lepší, šťastnější dob příštích pokolení,
zřít na věc naivně a dětsky prostě, čistě,
a jak na přírodu se dívat na umění.
Div doby moderní, svět na kostnici změnit,
sám skelet jíti jím a chrastit hnáty svými,
a všeho plnost jen dle prázdnoty své cenit,
jak v drábky hráti si jen s barvami a rýmy.
A toho, duší svou jenž jímá vše a pije,
jenž cítí světa tep na svojím srdci tlouci,
zvát bláznem, dítětem, otrokem utopie,
a zapřít v srdci svém krev jásavou a vroucí!
A darmo páliti jak můra šedokřídlá
své Psychy perutě si světla na pochodni...
Ne! Pro mne zpívají ta stará krásy zřídla,
nechť eklektik v tom jsem a třeba – staromodní!