Co dotkly se mé rty tvé svaté hlavy, zřím klidně v onen děsný jícen tmavý, kde život vře, za nímž se věčnost tají. Má minulost jest zašlou, šedou bájí
a budoucnost mi v jasném světle kyne, jak moře proudu, jenž tam tiše plyne. Ba klidně stojím nad zhynutí prahem, svou ruku v tvé neb na tvém čele drahém;
zřím ku smrti jen jako ku přístavu, kam jak v tvá ňadra složím svoji hlavu, zřím do hrobu jak v tmy, z nichž svitne ráno. Tvou láskou vše mi vzato jest a dáno.
A jestli smrtí nový život začne, jak rád se vrhnu v její lůno mračné, vždyť vím, že s tebou spěl bych srázným letem, že pro nás vzplál by čaruplným květem
kmen pochybnosti suchý teď a holý. A jestli smrtí skončí naše boly, pak stejně vítám její náruč chladnou, ať poupata mých snů a tužeb svadnou,
ať ztratím kouzlo prchavého štěstí: zde síly dost mám, bych ti pomoh’ nésti ten života kříž, když tvá klesá noha; zde lásky dost mám, abych našel boha,
jenž volá mne ve stisknutí tvé ruky; zde poesie dost, vše nesouzvuky, bych tobě zladil v hymnu odpuštění, jak lilje čistou a jak děcka snění.
Ó pověz, co mně může osud vzíti? Ta mladost, již ti dám, v tvém oku svítí, mé nadšení jen z tvého srdce proudí, má myšlénka jen kol tvé skráně bloudí,
já vzal tě světu, bych tě vrátil tobě. Já zasadil tě na svých tužeb hrobě jak stinnou cypřiš; sám teď v jejím stínu sním, doufám, myslím, jásám, žiju, hynu
v té jistotě, že v žárné odpoledne tvá duše jako labuť ke mně sedne, jak labuť zpěvná, jež se za dne skrývá a hvězdám jen svých žalů věštby zpívá.
Já slyším tě a duch můj beze hrází, jejž nezlekaly hor skalnaté srázy, jejž ocean svým hněvem nepokořil, by z myšlének svých nový ráj ti stvořil,
s tvých ňader sletne, ty má písni věčná, tvým křídlem letí v prostor nekonečna, se lví své hřívy diamanty střásá, a lásce „štěstí“, bohu říká „krása“.
Dál do tmy věků, dále k světla moři! Pryč! káže stínům – zaplaň! volá k zoři. Ty hledíš za ním. Ptáš se, kde se staví? Vždyť dotkly se mé rty tvé svaté hlavy!
Cookies on Poetry Cove