Co platno s tebou hádat se a příti?
Vždy v posled platí jen, co v ruce máme:
své malé já v tvé velké promítáme,
a myslíme, v tom že se tají žití.
Vždy žíznící chcem věčný úkoj píti,
kde hřmí tvůj hněv a kde tvůj úsměv klame,
a zmírajíce v posled tolik známe,
co dítě, v smrt jež z kolébky se řítí.
Ty věčně dál jdeš počasů svých kruhem,
a pýcha velká to je mysli naší,
chtít v sladké chvíli zváti se tvým druhem,
zdrát lůno kladivem ti a prs pluhem
a nad atomy, jež se v bezdno práší,
sám atom v hmoty otroctví lkát tuhém.