Nám nelze tebe správně vystihnouti,
náš bol i ples v tvé změny vždy se mate,
noc jinak černá jest a jitro zlaté,
jak nám se daří v bědné naší pouti.
Ty můžeš zachvět námi, v pláč nás hnouti,
a touhou vznítit srdce častokráte,
však duše prismatem z tvé vrchovaté
lze číše pít jen, život než se zhroutí.
Ty připadáš mi i s tím tajným duchem,
jenž tebou vlá, jak sport mocného krále,
jenž pro sebe dá divadlo si hráti.
Co chceš s tím noci tichem i dne ruchem?
Co s dialogy vln a stromů stále?
On ví to snad, zda ty? – Nás neuchvátí!