Civilisace.

Jak smaragd v perel dřímající lůně snils v oceanu tichém, ostrove, pln snivé dumy, paprsků a vůně a bájných květů barvy nachové.

Mohutných stromů různorodé tvary se v klenbu pletly, z které padal chlad a milý stín v tropické slunce žáry, a s mořem v závod hřímal vodopád.

Pod banány a cedry v palem stíně žil člověk, divoch, různé zvěře druh, a život plynul božsky mu a líně jak věčný, ničím nerušený kruh.

Pil sílu, přírodo, z tvých bujných ňader, čist jako květy tvojich lotosů, syt živnou ambrosií sladkých jader a tučným mlékem velkých kokosů.

Pod horami, kde věčný sníh se lesknul, tam čněly jeho chatek kužely, smál papoušek se, divý holub stesknul a včely v starém kmenu bzučely.

A večer sbíhala se opic stáda kol chatek v divém tanci vřeštíce, kde měsíc velký na šupiny hada, jenž v síti spal, tkal jisker tisíce.

A buvolů a ghazel štíhlých davy zem tepaly, až vzduch s kolem chvěl, kdy z domorodce luku, jenž v keř tmavý se mangy skryl, šíp zrádný zasvištěl.

Ó hry, kdy nový měsíc květem pučel, ó tance černobokých bajadér, ó vážné rady kmetů, sněm kdy hlučel ve tísni oštěpů a pestrých per!

Zde bylo štěstí! Pakli sporů hádě přec jazykem tu švihlo dvojklaným, zas brzy míru ustoupilo vládě, a z dýmky míru se nes’ modrý dým.

Zde bylo štěstí! Pod banánů listy se usmívala černá Venuše a radosti svit přirozený, čistý, spěl jako šťáva z malin do duše.

Zde bylo štěstí! Jak ty stromy kolem rost’ lidský rod a v pokoji zde has’, vlád’ svobodně tu hvozdem a tam polem, zval svým plod stromů, zvěř a pole klas.

A moře ať juž rozvlněné bouří, ať v míru spící v pásu sterých duh, v sny pělo jim a z chat ve modrém kouři se nad ním s blahem vznášel velký duch.

Po bouři vzešlo zamlžené jitro, kol obzor pochmurný byl mraků pln, brillantů deštěm plálo stromů nitro a v hukot větru duněl hukot vln.

Ty nevíš, co jsi udělalo, moře, co v plášti bouře přineslo jsi sem, co útrap vzejde jitrem tím, co hoře, ty nevíš, co jsi neslo v klínu svém!

Žes nevztyčilo pohyblivé věže, svých peřejí a vichrů děsnou spřež, žes nepustilo v prostor bez otěže a v zápětí jim hromné klíny též!

Ó nešťastný syn nešťastného rodu, jenž vyšel k moři v tento kletý den a viděl ve vln houpati se brodu věc podivnou – i stanul udiven.

Vln ve příboji sud se houpal malý ve pohře větru stále břehu blíž, a za ním druhý, třetí mih’ se v dálí a brzy sudy břeh byl pokryt již.

Houk’ černoch v les na ostatní své druhy a brzy juž se hemžil celý břeh. – Co velký duch posýlá v naše luhy? A na sudy juž hrnuli se v spěch.

Dřív ukláněli ku dužinám hlavy a slouchali, zda nezní cosi v nich, pak vyrazili zátku – kýs mok tmavý se valil z nitra v lesklých peřejích.

I chutnali, znamením druh druhu, že lahodné to, dává odpověď a kolem sudu usedli juž v kruhu a plným douškem pili. Pestrá změť

tu mužů bojovných, žen, dívek, dětí, a brzy druhý soudek načat byl, a začli smát se, hovořit a pěti. Čím velký duch to dnes je obmyslil!

Tak sladké to a nahořklé zas chuti, jak hruď to jímá divou rozkoší! Krev hárá tělem v divém zaplanutí, i pijí dál jak praví divoši.

Ó jak to hřeje, ó kterak to pálí! A sudy nestačily věru jim, však sotva jeden dopit, druhý z dálí jak bohy slán spěl k břehům písčitým.

A chytali je – juž se rvali o ně, na břehu moře národ celý dlel, a v chvatu, křiku, jásotu a shoně se celý národ houfně opíjel.

A divý zážeh juž jim vstoupal v mozky, vždy nový sud se vyhoup’ nad peřej a v řevu, zpěvu mezi sudů trosky se rozpoutali v kanibalský rej.

A tančili tak slunce do západu ve vřesku, smíchu, mnohý k zemi kles’ a jiní v hádku dali se a vádu – a moře bilo divě v skalný tes.

A zpiti v objetí žen muži klesli bez hnutí, vlády. – Měsíc z mraků vstal a brázdil vodu stříbrnými vesly. – V tom na obzoru velký koráb stál.

Hvizd táhlý se nes’ moře peřejemi, loď přistala, z ní bílých mužů sbor vystoupil tiše – ostrov dřímal němý; proč nezašla jsi, luno, za obzor?

Ó probuzení hrozné! V polosnění jen těžké cítí nejdřív nárazy, pak slyší cos, jak vlny kol se pění, jich mozky táhnou divné obrazy.

Pak procitnou, a hlavu vedle hlavy, zde leží kdesi, žaluplná směs, a pohyb týž je stálý, kolotavý, a nevědí, proč zchvátil všecky děs.

Nad nimi kroky, cizích hlasů zvuky. Kde jsou? – tu strop a tam jak podlaha, kol boku, šíje řetězů slyš hluky! Ó procitnutí chvíle neblahá!

A onen pohyb zoufalý a děsný, teď výš, teď dolů, jako v závrati, líp znovu opět ponořit se ve sny, až divný pocit se zas vytratí;

až vychladne skráň pod horečným palem, až pozdraví je známý stromů šum a ptáků povyk, chládek, vůně palem, až pozdraví je žen a dětí tlum.

Však marno, onen pohyb neustává, ten vztyčit chce se a zas padá zpět, o nízký strop naráží jeho hlava a kletbu darmo šeptá jeho ret.

Ten ruku vztahuje, však běda, na ní, hle, visí řetěz, nemůže jí hnout, cos jako krev se řine jemu v skráni, a u nohy, slyš, řinkot zvoní pout.

A pohyb onen děsný neustává – hle, tam jak z oken slabá kmitá zář; chce doplížit se tam, leč bičem mává nad nimi s šklebem v tváři otrokář.

A na boky a prsa, šíj a plece dští rány důtek; starý náčelník se k oknu v lijavci jich dovlík’ přece a viděl – běda! – v krátký pouze mžik:

Jak nesměrný se ocean kol valí a nocí nad ním plane jižní kříž. Nad rány důtek, co jej v hrudi pálí: Tam ocean – a kolem těsná mříž.

A jeho rod se vzbouzel pod palubí, zněl vzlykot žen a dětí hořký pláč, v své kruhy muži zatínali zuby, v to svištěl otrokáře karabáč.

A s hora smích zněl, hluk a cinkot číší a dole pláč a úpění a kvil. Kde velký duch je, který vše to slyší? Ó strašná lodi, jaký je tvůj cíl!

Ach, ostrove, pln paprsků a vůně, juž s bohem! neuzří tě nikdy již. Ó šťastni, mořská pohřbí-li vás tůně a nad vámi-li vzplane jižní kříž!

Ó šťastni, jestli v moři vaše kosti se zastkví korály a perletí, než, ubožáci, naší vzdělanosti být zoufalou a děsnou obětí!

Však marné je i toto zbožné přání. Čím bohu netknutost je lidských práv? Kdo chytřejší jsa pádnou vládneš dlaní, bij vše a boř! – Loď vjela ve přístav!