V ruce thyrsus, v kšticích růže, před oltářem Baccha v rej hoch se pustil, tigří kůže halila jen z pola jej.
Jednou rukou rozhrnuje pestré její záhyby; zdálo se, že vzduchem pluje a že v letu nechybí.
Byl to tanec etherický, v spiralu a z ní zas ven, s ladným hlavy sklonem vždycky jako vůně, jako sen!
Řekl bys, že lilje bílá náhle zkvetla v prostoru, červánků tříšť zahalila tancující amforu!
Nyní nazved’ půl, teď zcela kropenatý tigří háv, blýskl chvilkou úběl těla, kde hrál zlatých vlasů splav.
Viděl, mžikem jak se krouží, splývá a zas rozvíjí, s ňader k bokům pak se ouží štíhlých údů linií.
Tady stíny a tam světlo střídaly se v přeletu, v tanci božské tělo květlo ve vln stálém propletu.
Stále výš a divočeji, věru, křídla má ten jun; flétny výskly k tomu reji, cymbál třesknul v zlato strun.
Řekl bys, teď v opojení dotýká se čelem hvězd, stanul, teď se rhytmus mění v melodickou lásky zvěst.
Tak se sklání z nenadání hoch nad spícím děvčetem, by jí zlíbal žilky skrání, šíj i s ňader poupětem.
Jistě takto k spící Psyche Amor s kaháncem se krad’, patře v duše sny jí tiché jak v rozkvětlých růží sad.
Fléten hlas, jak vánek v listí zmírá, cymbál rázem stich’, barbiton jen slabě svistí stlumený jak dívčí smích.
Hlubé ticho! Zas v rej divý, hoch se pustil v nový ples, jak blesk Zevův letí v nivy, thyrsus mih’ se vzduchem, kles’.
Tak hřmí Ares, boře davy, v ruce oštěp obrovský, zlato kštic mu kolem hlavy plá jak purpur královský!
Thyrsus však byl léčkou zrady, klopýt’ oň a v pádu zlém klesaje jun zalkal mladý k Dyonisu mroucím rtem:
„Otče radosti a plesu, jemuž v oběť milerád mladý, šťastný život nesu, nedej, aby tento pád
byl mi k hanbě, ku výsměchu, aby z mého nadšení šklebný sok moh’ těžit v spěchu, smát se mému umění!“
Zalkal, pad’ – však sotva noha tkla se země netečné, v tom se zjevil zázrak boha ve účasti srdečné.
Místo těla břečtan plazí se kol thyrsu v nový rej, svlačec tam své zvonky sází – Flétno, zni a, struno, hrej!
Básníku, jenž s vírou v duši čteš zde starý příběh ten, když k tvé písni všickni hluši, obětuj dál bohům jen!
Padni třeba, na rtu mroucím modlitbu však dechni v sled s unaveným srdcem vroucím v světa lhostejnosť a led:
Otče radosti a plesu, jemuž v oběť milerád celý tento život nesu, nedej, aby tento pád
byl mi k hanbě, ku výsměchu, že jsem sloužil umění, by sok šklebný těžil v spěchu, otče, z mého nadšení!
A bůh, věř to, že se stane, jistě zázrak učiní: z hrobu dílo tvoje vstane, pád tvůj slávou zastíní!
Cookies on Poetry Cove