Já viděl ve snu Danta v dobách mládí,
za brány vyšel steré Florencie,
však nešel sám, s ním byla poesie
a onen cit, když dva se mají rádi.
A jindy viděl jsem ho v stromořadí,
byl sám a honil různé utopie,
vše bylo mrtvé proň, čím srdce bije,
svět byl mu poušť, kde zimní vichry řádí.
A v mysli svojí rovnal všecka data
a shledal, v číslu že jsou všecky taje
neb aspoň klíč, jenž otvírá jich vrata.
Tak v číslo vše zpět vraceje a tkaje
v sny zřítil se, až Beatrice zlatá
se ztratila mu kdes na prahu Ráje.