Čím do let dál, tím více v duši stínů
se kupí jako mračen v dusném odpoledni,
tím teskněj patříš v jejich prohlubinu,
tím celý život prázdnější a více všední!
Čím do let dál, tím méně slavík tluče,
jenž v srdce kleci druhdy pěl svůj bol i touhy,
tím rychlej, snadněj klesáš do náruče
mdlé apatie skoro její otrok pouhý.
Čím do let dál, tím kniha méně baví,
tím lhostejnější všecko: dítě, muž i žena,
tím hloub se zarývá v skráň trní slávy,
tím pochybnější darů žití všech jest cena.
Čím do let dál, ultima bližší Thule
a jako péro, z mdlé jež ruky líně padá,
je zvednout není chutě víc ni vůle,
vír svadlých listí jsou i všecka léta mladá.
Čím do let dál, víc počítáš jen ztráty,
co rok, to mrtvola jak na válečném poli,
co dech, hrob naděje, nad nímž i purpur zlatý
tvé slunce zapadá-li, ještě víc v zrak bolí...