Cikada pěla na uvadlé sněti,
ve slunce žáru bez ustání pěla,
a její píseň toužně, sladce zněla,
až suchá snět se jala rozvíjeti.
A brzy v list a květ v motýlů změti
kos přilít’ smavý, lkavá filomela,
a suchý kmen byl besídka juž celá
a přišly Musy, Láska, Amoretti.
A nastal život, jím kmen zvučel starý,
zněl dívčí smích a vřely ňader žáry,
když píseň sdružila se s rukou dělnou.
U vás i u nás stal se zázrak jeden,
v kmen suchý nový mízy proud byl sveden
jen poesie silou nesmrtelnou.
A proto nám jak stará známá kyne
cikada s barvínkem, jejž hvězda kryje,
neb život je tam, kde je poesie,
jej ona jak máť děcko v náruč vine.
Ať dějů běh se v různé dráhy šine,
z Mistrala číše pokud oheň pije
a sílu trouver, potud národ žije,
neb slovo pravé písně nezahyne.
To cítíme i my ve srdce hloubi:
a zpíváme, ať třeba kol svět němý,
pod chladným nebem, jak vy v slunce žáru,
nás andělé dva kryjí perutěmi:
tož poesie s láskou k rodné zemi.
Těm z číše Mistralovy piju k zdaru!