Říkají mi stále starci
filištíni, mravokárci,
že tvůj, Bože, svět
ze dne ke dni horší jesti,
prchla radost prý a štěstí
z této tůně běd!
Říkají tak – kdo to věří,
každým zrakem svým vše měří,
i já činím tak:
Vidím mládí bujet kolem,
květ se pestřit lesem, polem,
slyš, tam zpívá pták!
Děti, tváře nach, vlas zlatý,
naproti mi běží z chaty
v jarní, svěží vzduch;
šumí dub, včel plna lípa,
jeřáb vrzá, rumpál skřípá,
všady práce ruch.
Nové dílo lidstva roste,
o němž děcko v mysli prosté
nemohlo ni snít,
mrtvé národy se křísí,
v aleluja tvorstva mísí
chorál svůj: Chcem žít!
Potlačených rabů davy
k slunci tyčí skleslé hlavy,
to snad hříchem jest?
Řinčí pouto, okov padá,
myšlenka dí: Má jest vláda
z hlubin k výši hvězd!
A v tom vření a v tom víru
umění svou číši míru
podává kol všem.
Vždy dva šťastní v háj si zajdou,
vždy se šťastné rety najdou
nad kolébek snem.
Slunce tvoje stále hoří,
ve tvojich hvězd věčném moři
lásku lze jen číst!
Jen to umět ve všemíra
knize, když nám síla zmírá,
obrátiti list!